Listopad 2011

Good good time

29. listopadu 2011 v 16:52 | Jitulka |  VÝKECNÍČEK
Je mi fajn. Nevím, co chci psát, ale chci něco napsat. Snad jen - vybírám si VŠ s přáním, že už tentokrát nesáhnu vedle. Mám 4 kandidáty, přihlášky si chci podat dvě, maximálně tři. Takže defakto žádné dilema. Uvidíme noo. Rozhoduji se mezi sociální oborem, ekonomikou a sociálně-ekonomickým oborem. Babo, raď! Potřebuji to s někým nutně probrat.
V hokeji se Liberci daří. Teda poslední zápas prohráli, ale nemůžou stále vyhrávat. Co je horší - kapitán Petr Nedvěd má zlomenou dolní čelist a minimálně do poloviny prosince si nezahraje. Všichni hráči jsou dobří, o tom žádná, ale Péťa je důležitá část skládačky, která tam prostě na tom ledě bude hrozně chybět. Tak brzké uzdravení, Méďo!
Dnes bylo slunce na obloze, já vám přeji slunce v duši *smích*. Papa

Povolení zabíjet!

19. listopadu 2011 v 16:37 | Jitulka |  VÝKECNÍČEK
Až zase jednou budu sejčkovat nad mými pochybnostmi, máte povolení mě zabít. Nebo minimálně profackovat! To jsem prostě já, nedůvěřivý Vodnář. Ale i tak se občas nechápu. A už mě ani nebaví propírat svůj vztah tady na blogu. Věřím, že tyhle kecy nikoho nezajímají. Jenže mám zas hrozné nutkání se o to podělit. A tak... Hádejte, co bude následovat!
Včera proběhla super rychlá akce, kdy jsme se defakto z minuty na minutu rozhodli, že *HO* seznámíme s mými rodiči. Celý den jsem byla jako na trní, ale pak to ze mě pomaličku opadávalo. *ON* je přeci "normální" a naši nekoušou. Dokonce jsem kvůli tomu oželela i hokej. Mimochodem jsme vyhráli 2:1 nad Mladou Boleslaví a oba góly dával můj favorit. Je prostě nejlepší! Ale zpět k tématu. Večer se přiblížil. Seznámení proběhlo v pohodě. Potom jsme se odebrali ke mně do pokoje, kde jsme si do noci povídali. Fakt prostě povídali, absolutně nechápu. Už dlouho jsem se necítila tak dobře, jako právě včera. Dává mi najevo, že mě má rád. Dává mi to znát každým dotekem a polibkem. Dává mi to najevo každým slovem, pohledem. Prostě vším. Je krásné být zamilovaný, krásnější je, když je tento cit oboustranný. O lásce bych tu nemluvila, přeci jen se tak moc dobře neznáme, ale myslím, že to také nebude trvat dlouho. Řekl mi, že jsem jediná holka, kterou měl, se kterou je (cituji) fakt prdel. Například dnes jsme si psali po ICQ a já chytala takový záchvaty smíchu, až jsem se rozbrečela. Rozuměj - smíchy. Takže je to na dobré cestě a jak říkám, jestli tu budu ještě někdy lkát nad tím, jak se bojím, zabte mě!!! Kdo se bojí, je pěknej sráč, a to já teda nejsem *smích*.

Je to jako na houpačce...

17. listopadu 2011 v 18:23 | Jitulka |  VÝKECNÍČEK
Už asi nemá smysl psát tento článek, protože bude na chlup stejný jako ty předešlé. A vlastně bude stejný jako celý tento blog - o mých pocitech. Dívím se, že to ta hrstka příznivců ještě vůbec čte. Ale je to o mně, je to egoistické.

Takže... Dříve se mé nálady střídaly po dnech. Jeden den bylo veselo, druhý den zas pochybno. Dnes se to střídá během minut. Dnes jsem si s *NÍM* psala. Měl nějakou smutnou náladu, smutný hlas do telefonu. A to mě úplně přeladilo na jeho vlnu. Najednou mi bylo tak šíleně úzko. Řekla jsem si, že je tak daleko. Kdyby byl blíž, neváhala bych ani vteřinu a běžela bych za ním. Proto jsou vztahy na dálku tak komplikované *smutný*. No, není to zas taková dálka, ale přeci jen. Pak jsme se bavili o kravinách, jako vždy, a najednou byla nálada oboustranně lepší. Což je jistě dobře.
Pochyby stále nemizí. Tak ono vše nesvědčuje tomu, že to prostě bude klapat a sám *ON* mě o tom v jednom kuse ujišťuje. Už si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy poznala takhle úžasného člověka. Možná si řeknete, že mám na xichtě růžové brýle, ale tak to vůbec není. Ty už jsem po všech těch průserech dávno odhodila. Já na něm prostě nevidím jedinou chybu. Zatím, tím neříkám, že nějakou neobjevím, až ho lépe poznám. I tak mi právě všichni ti zmetci předtím, dali ponaučení - být opatrná a nehnat se do vztahu po hlavě. Také jsem se díky nim naučila mluvit otevřeně o všem, co mě trápí nebo mi vadí. A teď už mi vlastně, plné zkušeností, nebrání nic v tom, být dokonalým devčátkem svému milému. Bojím se, ale kdybych se kvůli tomu měla stáhnout do ulity, tak se nehnu z místa. Nikdy, nikam!

Nedává vám to smysl? Nic si z toho nedělejte, mně také ne. To jsou ty sinusoidy nálad. Neustále opakující se frekvence špatného a dobrého, co se ve mně nakumulovalo během několik posledních let. Musí to ven a až se přes to přenesu, pocítím teprve ten správný pocit štěstí. *ON* mi s tím pomůže! Věřím tomu... Když tomu budu věřit, tak se to stane!

I think....

15. listopadu 2011 v 0:45 | Jitulka |  VÝKECNÍČEK
.... that I am falling in love and I am fool!!!!

Neplést si zamilovanost s láskou!

Poslední dobou si připadám trošku jako psychouš. Mám takové výkyvy nálad, až si říkám, jestli bych neměla vyhledat odbornou pomoc. Ne, dělám si prču, takhle žhavý to zas není. Každopádně jsem tu včera měla srdceryvný článek, který jsem se nakonec rozhodla nezveřejnit. Měla jsem totiž zvláštní divný pocit. Začala jsem přemýšlet o tom, že přeci nemůžu mít najednou tolik štěstí a potkat tak svělého člověka. Říkala jsem si, že si ze mě zas osud dělá jen prdel a zas budu litovat.

Dnes je situace opačná! Ňuch ňuch! Co říct, asi jsem fakt magor, neřešit to!

A co víkend?
Pátek: Milion telefonátů s *NÍM*, večerní pokec na ICQ a pozdější oslava kamarádových narozenin.
Sobota: Dopolední rande s *NÍM*, které se protáhlo do odpoledne. A pak jsem se stavila za kámoškou. Večerní pokec s *NÍM*, který byl úžasný a protáhl se do noci. Co dodat??!
Neděle: Dlouhý spánek, málo telefonátů=absťák. Večerní chat, který mě dostal do té divné nálady.
Pondělí: Lenošení, málo telefonátů-vlastně jen jeden! Večerní chat, který mě zase vyhoupl nahoru!


Vždyť víš, štěstí je krásná věc!

10. listopadu 2011 v 23:27 | Jitulka |  VÝKECNÍČEK
Asi takhle - připadám si jako truhlík, protože jeden den tu skučím, jak je vše divné, druhý se chci rozplývat. Neuvěřitelné, jak se dokáže vše během 24 hodin změnit. Skutečně mi přijde až neuvěřitelné číst ty krásné smsky, nebo poslouchat jeho sametový hlas, který mě tak uklidní a zároveň pohladí na srdci. Dokonce mi ani nevadí, když mi volá absolutně nečekaně o půlnoci a dokáže mě rozesmát tak, že pak nemůžu dlouho do noci usnout. A jsem dokonce i ráda, když dostojí svému slovu a vzbudí mě v pět ráno s dalším nesmyslným dotazem. Asi jsem magor, ale mám dojem, že právě tyhle okamžiky jsou mnohem víc než pugét růží na schůzce. Co myslíte vy? Pokud se ptáte, jestli je tak trošku magor, tak vám rovnou odpovím. Ano je. Já jsem také trošičku blázínek, a tak předpokládám, že by se naše povahy mohly tak nějak doplňovat. To ale předbíhám. Ani nevím, proč tenhle článek píšu. Asi mám jen potřebu se s někým podělit. Tak to berte s rezervou.

Páááá

Všechno je divný!

9. listopadu 2011 v 21:14 | Jitulka |  VÝKECNÍČEK

Od té doby, co jsem se vrátila z Anglie, je vše jakési divné.
Ani nevím proč!
Asi to bude tím, že jsem v Londýně byla mimo všechno dění tady. Neprocházela jsem místa, kde je tolik vzpomínek. Nepotkávala jsem lidi, kteří mi všechno to špatné neustále připomínají. Mohla jsem být prostě po dlouhé době v režimu stand by.
Doufala jsem, že tyhle nové zážitky nahradí ty staré a špatné vzpomínky, protože to, co se odehrávalo za hranicemi bylo téměř neuvěřitelné. Jak už jsem se několikrát zmínila, byla jsem tam se svým ex-přítelem *P* a jeho kamarádem. Kamaráda bych ani tak neřešila. Co bych asi měla řešit je pan *P*, jelikož je to můj EX. K mému překvapení jsem to nějak neprožívala. Samozřejmě přišli chvíle, kdy bych mu skočila kolem krku, např. když byl kamarád ve sprše a my měli pokoj pro sebe. Místo nějaké chemie jsme spíš řešili, co budeme dělat další den. Ale možná je to tak lepší.
Můj nový objev pan *K* se pak choval velice divně. Když jsem mu v neděli psala, ať mi zavolá, byl úplně divnej a najednou vypnul mobil a zavolal mi až dnes. Asi má nějakej čuch, protože jsem zrovna dneska chtěla psát, že mě to takhle nebaví a pokud má nějakej problém, ať mi to řekne na férovku a nedělá mrtvýho brouka. Předeběhl mě a byl úplně v pohodě jako kdykoli předtím. Nevím, co si o tom mám myslet, ale zase si říkám, že se to nějak vyvrbí. Možná to jen moc řeším!

Tak nějak je kolem mě poslední dobou obrovskej baby boom!!! Za poslední půlrok se kolem mě narodilo 9 miminek. Je to nádherné. Hlavně bych chtěla zmínit mou skvělou kamarádku *S* ze střední školy, která před týdnem porodila krásnou a hlavně zdravou holčičku. A také mojí úžasnou kamarádku *K* ze základky, které se před měsícem narodil kluk jak buk, který se má čile k světu. Když to tak vidím, chytá mě mateřskej pud a chci taky mimčo. Ještě aby byl teoretickej tatínek k světu *smích*.

Mějte se krásně, dnes tu jen plácám nesmysly.

Pááá

Home sweet home!

7. listopadu 2011 v 1:20 | Jitulka |  VÝKECNÍČEK
Jsem zpět z města snů. Alespoň tak bych nazvala Londýn. Včera touhle dobou jsem už opět stála nohama pevně na zemi v pražské Ruzyni a těšila se domů. Vezměme to ale pěkně od začátku.

FROM PRAGUE TO LONDON
Psalo se 31.října 2011, když mě a mé dva kamarády odvezl můj táta do Prahy na letiště. Byl to pro mě zážitek, protože jsem poprvé letěla letadlem. Obavy tedy střídaly nadšení a naopak. Nakonec jsem zjistila, že letět 11 kilometrů nad zemí není vůbec tak hrozné, jak jsem si to představovala. Hned po příletu do Londýna jsme se jeli ubytovat do hotelu, kde nás uvítal milý personál. Překvapení nás čekalo na pokoji, protože třílůžkový pokoj, který na nás čekal byl asi tak velký jako můj pokoj doma. Ale na přespání nám to stačilo. Po vybalení a počátečním rozkoukání se jsme vyrazili na Picadilly Circus, kde jsme udělali pár snímků a vydali se směrem k Buckingham palace. Naše cesta pokračovala k London Eye a Westminsteru v čele s Big Benem. Krásné nasvícení budov jen dotvářelo nádhernou atmosféru večerního Londýna. Poté už jsme se vydali zpět do hotelu, abychom nabrali síly na další den.

FOOTBALL DAY
Úterý nás přivítalo krásným počasím, a tak jsme hned po anglické snídani vyběhli opět do ulic. Tentokrát naše kroky směřovaly jako první k Temži, abychom si potvrdili, že výhled na London Eye s Westminsterem je uchvacující i ve dne. Po nafocení spousty fotek z mnoha úhlů jsme se svezli na největším ruském kole na světě, kde naše fotografická mánie pokračovala. Výhled na Londýn byl dechberoucí a dokonce na nás během jízdy vykouklo i sluníčko. Cestou k Big Benu jsme potkali Film Museum, kam jsme museli jít už kvůli možnosti vyfotit se na koštěti jako Harry Potter. Musím uznat, že to byla opravdu komická situace, ale fotky máme pěkné. Z muzea naše kroky směřovaly právě k jednomu z největších symbolů města na Temži - k Big Benu. Ještě předtím jsme si ale vyfotili racky, kteří dělali nálety a připomínali nám tak ptáky z hororu. Naše cesta se uchýlila k Downing street, kde jsme potkali jednu zvědavou paní, která se ptala ochranky jednoho vládního činitele: "Who's that guy?" V tu chvíli jsem se začala smát a po odpovědi: "It's prime minister." jsem vybouchla úplně. Opět jsmě prošli k Buckingamu, kde jsme v královských zahradách narazili na oprásklé veverky. A protože nás večer čekalo fotbalové utkání na Emirates stadium, vyrazili jsme právě tam. Proti sobě se postavily týmy Arsenalu a Marseille. Hráči hráli jako když nehráli, a tak nás výsledek 0:0 zrovna neohromil.

ZONE THREE
Ve středu nás hned po další anglické snídani čekala prohlídka stadionu Chelsea, která byla mimochodem úplně perfektní. Dostali jsme se do šatny hostujícího týmu i do té domácí, kde se převléká i nás Petr Čech. Pan průvodce byl nejen vtipný, ale mluvil i tak srozumitelně anglicky, že jsme mu perfektně rozuměla. Prohlédli jsme si muzeum a prošmejdili dvoupatrový fanshop, kde jsme se nakoupili nějaké drobnůstky na památku. Naše cesta se neodchýlila od fotbalového směru, protože jsme se rozhodli najít další fotbalový stadion - tentokrát Fulham. Cesta byla poněkud kostrbatá, ale i přes komplikace jsme se dobrali do zdárného konce. Pořídili jsme se lístky na následující utkání a ve fanouškovském shopu jsme si pořídili šály přímo k utkání. A aby toho nebylo málo, vyjeli jsme i do zóny tři, která byla jakoby z jiného světa. Trošku indicko-arabské ghetto, ve kterém se schovával téměř neosvícení stadion West Ham United. Dále jsme se jeli podívat na Tower Bridge, který nás opět uchvátil svým krásným nasvícením. Mě osobně hodně fascinoval kontrast mezi moderními a historickými stavbami. A protože už jsme měli ušmajdané nohy, vrátili jsme se, i přes drobné problémy s metrem, zpět do hotelu.

DOUBLE ESPRESSO
Další den jsme jako každý jiný začali full english breakfast, která nám už mírně lezla i ušima. Posilnění jsme se vydali občíhnout ještě jednou fanshop Chelsea a hned poté jsme se šli opět projít kolem Tower Bridge, kde jsme viděli snad nejmenší dvojité espresso. Zabrousili jsme také do London Dungeon, kde se stala snad nejvtipnější situace za posledních milion let. Popisovat ji asi nemá cenu, protože to se musí zažít. Každopádně mě to bude bavit ještě hodně dlouho. Výprava se měla uchýlit ke Greenwich, ale zradilo nás počasí, a tak jsme si jeli odpočinout do hotelu, kde jsme nabrali síly na večerní zápas mezi Fulhamem a Wislou Krakow, který měl spád a skončil vítězstvím 4:1 pro domácí anglický tým. Takže nás fotbal mile překvapil. Co už ovšem nebylo tak milé, byli fanoušci z Polska, kteří se snažili dělat nepokoje, ovšem povolané nehorázné kvantum policistů nenechalo nikoho dělat rozbroje.

EATING FRIDAY
Páteční ráno bylo zakaboněné a opět naplněné anglickou snídaní. Protože jsme nestihli kvůli počasí Greenwich, vyrazili jsme tam právě v pátek. Cestou jsme navštívili i trh, kde bylo k vidění spousta a spousta zajímavých umělců a tvůrců všeho možného. Ovše observatoř byla neuvěřitelná. Zejména pak zážitek stát jednou nohou na východní a druhou na západní polokouli. Po prohlídce muzea, teleskopu a nafocení spousty fotek okolí, jsem seběhli kopec a upalovali jsme do Madame Tussaud's, které nás popravdě trošku zklamalo. Večer nám připravil dobrodružství náš kamarád, který se ztratil, a tak jsme jej hledali. Z toho všeho shonu nám vyhládlo. Jak se říká: "Hlad má velké oči." Je to vážně pravda, protože tradiční chips s netradičním chickenburgerem, mě nasytily natolik, že jsme to museli spláchnout anglickým pivem. Poté už jsme jen usnuli a "užívali" si poslední noc v Londýně.

STARBUCKS COFFEE SAVED US!!!
Poslední anglická snídaně, balení posledních věcí a mohli jsme vyrazit do vědeckého muzea, kde na nás čekala spousta zajímavostí. Tam jsme se zdrželi docela dlouho. Cestou k Harrods obchodnímu domu jsme se rozplývali na kluzištěm a kritizovali nekvalitní led, a měli jsme nutkavou potřebu, dát si kávu, která by nás alespoň trochu probrala. Naštěstí jsme po cestě potkali Starbucks. Byla to vůbec má první návštěva tohoto řetězce a troufám si říct, že rozhodně ne poslední. Uvnitř obchodního centra Harrods jsme se kochali nad krásnými věcmi, ale jelikož nás tížil čas do odletu, který se neúprosně krátil, zajeli jsme si pro zavazadla a prchali jsme na letiště Luton, kde už na nás v restauraci čekal Beef burger s hranolkama, a samozřejmě také letadlo, které nás úspěšně přepravilo zpět na domovskou půdu. Utahaní jako koťata jsme kolem druhé hodiny noční padli vyčerpáním do postele, tentokrát ovšem každý už ve svém domě.

Kde jsme ještě byli? Napadá mě snad jen projížďka double-deckerem a asi 4 nebo 5 navštívených 4D kin. Nejvíc mě zaujalo kino u London eye, které bylo v nádherném 3D provedení, kterému 4D efekt dodal ten správný šmrnc. Co mě mrzí je to, že jsem měla mít sraz s jednou holčinou, se kterou se znám po internetu, ale bohužel komplikace nám nedovolily, sejít se *smutný*. Tak snad někdy příště!!!

Co závěrem? I přes puchýře na nohou a snad milion nachozených kilometrů to byl krásný výlet strávený s kamarády. No, řekněme, že pan *P* býval kdysi víc, ale o to víc bylo příjemné, že nám to jako kamarádům klape mnohem víc. Asi jsme si nebyli souzeni.

Teď už se odcházím odebrat do své postýlky, kde už na mě čeká pejsek *smích*. Přeci jen byl celý ten týden vyčerpávající a to jsem dnes dokonce stihla zajít na hokej. Tygři vyhráli nad Zlínem 2:1 v prodloužení, ve kterém byly dvě trestná střílení, což se jen tak nevidí. Vítězný gól dal můj oblíbenec Milan Bartovič!!! Byly to nervy až do konce, ale stálo to za to. Hlavně se tímto vítězstvím vyšvihli před reprezentační pauzou na první místo a získali devátou domácí výhru v řadě. Jooo, a taky máme dva liberecké hráče "nominované" do reprezentace na MS v hokeji, a to už o něčem svědčí! Prostě: JEDEME, TYGŘI, JEDEME!

Tak dobrou s kobrou a přeji krásný začátek nového týdne!


P.S.: Musím oběhnout spoustu blogů, abych zjistila, co je nového, ale jelikož je toho hodně, a já jsem stále ještě unavená, tak nevím, jak to stihnu. Určitě jsem na vás ale nezapomněla a co nejdřív to napravím.