Červen 2011

Najednou můžu, ale nechci!

21. června 2011 v 0:26 | Jitulka |  VÝKECNÍČEK
Bylo nebylo, zastesklo se mi po blogu. Je to totiž místo, kde můžu říct absolutně vše a nikdo mě za to (doufám) neukamenuje. No, a proč tak najednou? Asi proto, že teď jsem sama doma, poslouchám písničky a přemýšlím o všem možném.
Jak mi tak běží myšlenky jedna za druhou, napadlo mě, jestli to náhodou nejsem já sama! Jestli JÁ nejsem příčinou, že se mi všechno nedaří. Ať vlezu kamkoli, je to špatné. Ať se seznámím s kýmkoli, je to špatné nebo to špatně skončí. Není přece možné, aby bylo vše tak zlé a zkažené. Prostě poslední dobou (tak 2 roky) nemám období na dobré věci. To se snad jednou spraví. Přeci nejsem tak negativistický člověk. A nebo snad ano? (pouze řečnická otázka do pranice)
Také se mi do hlavy motá *můj ex K*, což není zrovna nejlepší. Mám nehoráznou chuť mu napsat a co víc, vidět se s ním někde, někdy. Omlouvám si to tím, že jsme přece zůstali kamarádi. Ale je to možné zůstat vůbec po rozchodu kamarády? Je mi jasné, že jakmile ho uvidím, bude to jako vždy-rozklepaná kolena, motýlci v břiše, koktání a nerozita. Ale proč, vždyť jsme kamarádi a je to za mnou!? Nebo si to jen myslím? (opět jen řečnická otázka)
Teď mi tak došlo-nemůže to být tím, že současný vztah ne tak úplně šlape? Nejspíš, vždyť tohle ani já, ani *P* nechceme a nelíbí se nám to. A pak se hádáme, a pak se milujeme, a pak se hádáme a takhle pořád dokola. Možná že hádky jsou kořením každého vztahu, ale ne takovéhle hádky. Ne hádky o tom, že jsme jeden nebo druhý zklamali. Chci ho vídat častěji, chci se ho dosyta nabažit každý den každičkou vteřinu, kdy by to jen bylo trochu možné. Jenže jsem zvláštní člověk, který se nedokáže dokopat k prvnímu kroku. Tím pádem nenapíšu ani tu smsku *ex K*. Na jednu stránku je to dobře (kvůli tomu, že mu nenapíšu), na druhou stranu je to nejodpornější vlastnost, kterou na sobě úplně nejvíc nesnáším! Jde to snad nějak ovlivnit?

Bože to je zas o ničem. Jdu se ponořit do víru osamocené noci v rytmu depresivních písniček, v režii starých fotek smáčených pomyslnými slzami. Ne, nehodlám brečet. Nemá cenu plakat nad minulostí, stejně to neovlivním. Jediné nad čím můžu bědovat až do alelůja je přítomnost!
A závěr? Potřebuju někam vypadnout. Někam, kde si srovnám myšlenky už jen tím, že nebudu na tom stejném místě. Kde bych byla úplná cizinka. Prostě místo, kde by mě nikdo neznal, kde bych nikoho neznala já a kde by byl i mobilní signál krátký.

Co je ale super je to, že mám čas na focení. Fotím jak divá. Najednou můžu všechno, ale nechce se mi. Nakupuji a tím zaháním pocit samoty-mám přece ty věci!!! Jak povrchní chlácholení sebe sama! Ale zbytečné, protože jakmile ty věci uklidím do skříně, radost je fuč. S hadrama si prostě nepokecám. Je půl jedné, jdu smskovat svému drahému, ať ví, že tu jsem a myslím na něj...

P.S.: Mám angínu a tenhle článek za mě nejspíš napsala ta 40°C vysoká teplota!

Volnost...

11. června 2011 v 22:12 | Jitulka |  VÝKECNÍČEK
Konečně nadešel ten den. Přišel ještě o mnoho dřív než původně měl. To je jedno! Sice okolnosti byly více než dramatické- alespoň podle některých, ale pro mě je to spíš, než trest, vysvobození. Tudíž můžu říct, že od 8.6. jsem téměř svobodný člověk, kterého svazuje pouze smlouva, ale může si vybrat zaslouženou dovolenou a pak už nikdy nemusím na to místo, kde jsem bohužel potkala nejodpornější osobu svého života. Alespoň dosud! Popravdě řečeno nevím, zda někdy poznám někoho horšího. A pokud ano, tak si to upřímně nedokážu radši ani představit.
Je tu spousta věcí, které mě trápí. Vyjmenujme alespoň tyhle-alergie, astma, necítím se vůbec dobře. Je to hrozné-jsem 'doma' 3 dny a jsem víc unavená, než když jsem chodila do práce. Je mi fakt divně. Nemůžu jíst, pít, podnikat cokoli. Pořád bych jen spala. Asi potřebuju dospat ten rok, který byl tak únavný a stresující. Uvidíme!
Ale abych si jen nestěžovala tak je tu i spousta věcí, které mi dělají velikou radost. Chystám se na fotbalový den v jedné malé vesničce, na pouť, kde hrají mí oblíbení interpreti. A co mě nejvíc těší je fakt, že se snad už poznám s Nellienkou! Po dvou letech, nebo jak dlouho už o tom mluvíme? A koncem léta další pouť. Hodlám si užít léto a pak teprve začnu hledat jinou práci. Ach jo! Je to divné-na jednu stranu mi to chybí. Na druhou stranu jsem hrozně šťastná, že už mě tam nic (téměř) nedrží. Ale hrozně mě mrzí, že jsem musela odejít takhle. Přeci jen jsem tam prožila rok života a potkala tam skvělé lidi. Některé!!!

Mě ten blog nějak nebaví... I přes nevoli některých lidí ho nejspíš zruším. Ještě uvidím! Každopádně pro ty lidi mám vzkaz-budu fungovat na svých dvou ostatních stránkách ;).