Únor 2011

Překvapení nebo rutina?

14. února 2011 v 22:21 | Jitulka |  Na téma?
Téma: Valentýn

Ano, možná je všude plno článků na tohle téma, ať pozitivních nebo negativních. Jaký máte názor vy? Já osobně Valentýna nesnáším. Pamatuji, jak jsem jako patnáctiletá puberťačka byla plna očekávání co mi tehdejší "přítel" dá, jestli si vzpomene a tak. Postupem času jsem zjistila, že je přeci jen hezčí, dělat si Valentýna každý den v roce. Jak mám být překvapená kyticí růží 14. února, když ji dostane každá blbka od svého blbce *smích*. Já chci být překvapená třeba 6. dubna jen tak, že je šestého čtvrtý. Možná, že si říkáte, že Vánoce jsou v podstatě o tom samém, ale já je neslavím kvůli dárkům, ale kvůli atmosféře, která dokáže být pouze v tomto určitém období. A také opravdu pouze tentokrát jsme schopni se sejít jako celá kompletní rodina. A to je ten nejhezčí dárek.
Nejhorší na tom je záplava kýčovitých srdcí. Ano, je to svátek zamilovaných, ale víte, proč se vůbec slaví? Slyšeli jste o příběhu sv. Valentýna? Pan Google vám to poví, tak šup. Spousta odpůrců tohoto "svátku" ho nesnáší proto, že je to údajně americký svátek. Ale prdlajs!
A tak si říkám: Buďme na sebe hodní celoročně, dávejme si drobnosti jen tak pro radost a to ne jen v jeden určitý den. V tom skví kouzlo každého vztahu - v překvapení!

Raději shořet, než vyhasnout.

13. února 2011 v 1:31 | Jitulka |  VÝKECNÍČEK

*nápis článku z písně T. Kluse-Čas

Sedím tu a poslouchám písničky, nevnímám čas a hlavou mi běhá milion myšlenek. Zkrátka a dobře se nedokáži zbavit svého divného pocitu, že se něco zlého blíží. Devadesát devět procent mého já doufá, že je to jen a jen pocit, ale to jedno procento má divné zlé tušení, které se bohužel téměř vždy v minulosti stalo skutečným. Doufejme, že tentokrát to bude výjimka.
Jak tu tak sedím, přemýšlím o hodně věcech a nevím proč, najednou jsem začala přemýšlet o rozchodu se svým bývalým. A i když je to naštěstí už za mnou, najednou jsem ucítila, jak mi tečou po tváři slzy. Asi prostě jen vzpomínky! Dodnes nechápu, proč to skončilo! Ale to je jedno. Teď už ano, protože ty doby, kdy jsem byla na dně, jsou už pryč.

Tak tu tak myslím na to, jak vám napíšu o pátku. Byl to fajn den. Můžu začít vlastně už v přelomu čtvrtka na pátek. To jsem totiž byla u *mého drahého* a hráli jsme Kriss Kross. Prohrála jsem, ale opravdu jsem se se zasmála. A hned v pátek ráno jsem měla srazík s kolegyní a couraly jsme po krámech a ne, nekoupila jsem si nic a dokonce jsem odolala i těm úžasným náušnicím (stejně se pro ně o výplatě vrátím *smích*). Skákly jsme na kebab a vínko. Mňam, nejlepší víno v mém životě, po kterém mě výjimečně nepálila žáha. A odpoledne jsem byla s kamarádkou *Wé* v kině na animované pohádce Na vlásku. Celkově to bylo super. Je úžasné obnovovat staré přátelství. V mekáči u Happy Mealu jsme probraly hodně věcí a pak jsme stihly to nejdůležitější sdělit ještě kamarádce *M* a jejímu příteli, které jsme potkaly. Úžasný den, který jsem si opravdu po hodně dlouhé době užila. Byla bych nejradji pořád v luftu *smích*. A těším se na Zumbu se slečnou *Wé*. Konečně nějaká ochotná NElíná duše!

Mít pro koho žít.

8. února 2011 v 14:41 | Jitulka |  Na téma?
Smysl života, to je pro mě velmi tajuplná věc. Co je to pro vás? Může to být osoba, životní cíl, my sami nebo jen další "meta" v našem bytí.
Když jsem byla malé dítě, spatřovala jsem smysl života ve své rodině. Byla pro mě nepostradatelnou součástí, o kterou jsem nechtěla přijít. Později se k rodině přidala škola a dobré vzdělání. V pubertě jsem se otočila o 180° a viděla smysl života v kamarádech a klukách, které jsme s holkama tajně "milovaly". Když jsem vyrostla a poprvé se zamilovala, myslím tím skutečnou nefalšovanou lásku, byl pro mě smysl života je  on. Byla jsem schopna pro něj udělat cokoli. Bohužel, asi to nestačilo. A tak se ten smysl zhroutil a nějakou dobu jsem žila bez něj, jako duše bez těla. Uvnitř mě byla obrovská prázdnota. Chybělo něco, za čím chci jít. To jsem našla až s nynějším přítelem. Vím, že mám pro koho žít, pro koho se usmívat, s kým plakat, koho objímat a od koho dostávat ty nejkrásnější pohlazení na světě. A to je můj smysl života- mít pro koho žít!

Nepovzbudivé

7. února 2011 v 22:41 | Jitulka |  VÝKECNÍČEK
Zdravím,
dnes to bude asi ryze deníkový příspěvek. Mám určité nápady, co sem dát, ale není na to energie. Jsem totiž po pracovním víkendu úplně K.O. a navíc mám nějakou chřipku, či co. Neustále smrkám, kašlu a válím se *smích*. Dnešek se prostě nese ve stylu lenošení a pití litrů horkého čaje. Nic příjemného trávit volno takhle. Mnohem raději bych ho trávila smysluplněji (třeba s přítelem *♥*).
Momentálně jsem si z nudy obrousila nehty a udělala jen obyč francouzskou manikúru. Nemám totiž náladu na nálepky a už vůbec ne na zdobení lakem. Už mě čeká jen vrchní vrstva gelu a je hotovo. Konečně *smích*.
Také mi přišel balíček s tričky, co jsem si objednala. Jedno je síťované, pod to jsem si objednala 2 tílka a ještě by tam mělo být černé triko s lodičkovým výstřihem. Už se těším, až si pro ně zítra skočím na poštu. Jsem nezmar a pošťačce jsem neotevřela *smích*.
Tak a to bude asi vše. Loučím se.
Jíťa

P.S.: Brzy přibude spousta příspěvků. Mám v hlavě spoustu plánů *wink*.

Noční obloha

5. února 2011 v 22:37 | Jitulka |  Na téma?
Hvězdná noční obloha je vskutku magické místo. Hledím k ní vždy, když potřebuju poradit, pomoci. Kladu otázky na něž v životě nedostanu odpověď. Ptám se, i když vím, že mi nikdo neodpoví. Proč? Asi jen proto, že se v noci dějí zázraky. Dříve jsem se tmy bála a bez rozsvícené lampičky jsem neusnula a dokonce jsem ani nemohla po tmě sedět sama v nějakém pokoji. A to nemluvím o tom, když mě někdo vylekal. Srdce jsem cítila až v krku a na okamžik se mi snad i zastavilo. Teď ve tmě spatřuji dokonalost. Toužím potkat duchy svých milovaných, chci poznat nějaké magické noční tvory - jen ne upíra, prosím.
Černočerná tmavá obloha posetá miliardami zářících hvězd. Při této představě se mi vždy vybaví jedna dokonalá chvilka. Já a on, tma všude okolo nás a nad námi hvězdné nebe. Držela jsem ho za ruku a vychutnávala dokonalost toho okamžiku. Najednou jsem zahlédla padající hvězdu, a tak jsme si každý něco přál. Já si tiše přála, ať je navždy se mnou. Nevyplnilo se! Od této chvíle přáním posílaným k padající hvězdě nevěřím. Ovšem i přesto jsem schopna svůj zrak na tu hromadu bílých puntíků upírat klidně i hodiny. Hlavou mi při tom běhá spousta myšlenek, a když se "proberu" z kóma, zjistím, že je najednou o 2 hodiny více.